Zpravodaj Obvodního výboru KSČM Praha 2

1/2008

Pište, faxujte, mailujte

Vážení čtenáři, předkládáme Vaší pozornosti nové číslo Zpravodaje obvodního výboru KSČM. Vaše dopisy i osobní setkání v naší redakci většinou ukazují, že struktura Zpravodaje Vám v podstatě vyhovuje a poskytuje informace o aktuálních problémech společenského dění v místě, v němž žijete a pracujete. Vážíme si Vašich i kritických slov a Vašich doporučení, aby články více reagovaly na život v regionu a věcněji ukazovaly přístup místních stranických orgánů a organizací k řešení palčivých otázek, které se dotýkají převážné většiny z nás.

To je výzva a důležitý impuls pro redakční radu Zpravodaje. Znovu Vás prosíme o Vaše náměty a konkrétní příspěvky, které pomohou zkvalitnit naše stránky a naplnit základní vizi Zpravodaje - být kvalitním informátorem i Vaším pomocníkem v řešení nejrůznějších otázek společenského života regiónu.

Redakční rada

S lidmi pro lidi

Stejně jako pro ostatní parlamentní strany u nás, také pro KSČM je letošní rok významný. Rovněž pro ni platí, aby se takříkajíc v poločase zamyslela, jak plní své slovo, které dala voličům před dvěma roky. I my, členové KSČM v Praze 2 jsme si na svých stranických jednáních položili podobnou otázku. A také jsme si na ni se vší vážností odpověděli. Komunistická strana své voliče nezklamala. Nezpronevěřila se ničím svému volebnímu programu v žádné korupční aféře, neztratila svou tvář přeběhlictvím nebo prospěchářstvím.

Spokojit se s tím by však bylo žalostně málo. Zvláště nyní, kdy většina našich občanů je vystavena pod taktovkou ODS zlovůli koaličních politických předáků, kteří si svérázně vyložili krédo Velké francouzské buržoazní revoluce, k níž se historicky a ideově nepochybně hlásí. Ono známé a okřídlené krédo této revoluce – ROVNOST, SVORNOST, BRATRSTVÍ – nahradili jiným, arogantně bezohledným – CHUDÝM VEZMEM A BOHATÝM DÁME.

Je zřejmé, že s takovouto bezohledností mocných se nemohou smířit především komunisté, jako členové důsledné levicové strany. Proti této bezohlednosti postavili heslo: S LIDMI A PRO LIDI. Pod tímto heslem zvou ke spolupráci všechny, komu se současná arogantní bezohlednost mocných příčí. Přitom nerozlišují občany podle stranické nebo národnostní příslušnosti, barvy pleti, vyznání, pohlaví, věku, sociálního a profesního postavení. Zvou k rozhodnému odporu proti bezohlednosti koaliční moci každého, komu není lhostejný osud lidí této země, jejich důstojný a plnohodnotný život.

Ve jménu tohoto života KSČM nekompromisně volá koaliční politiky k odpovědnosti. Není jiné cesty, než tyto politiky v nadcházejících volbách nesmlouvavě zbavit moci, kterou, jak je již teď zjevné, prohospodařili. Asociálními reformami počínaje a schvalováním americké základny na našem území konče. Šlapou po lidských právech i sociálním státě a jeho suverenitě. Vědomě tak ničí hodnoty, které jsou od demokracie neoddělitelné. A to dějiny, jak známo, neodpouštějí. Nikdy a nikomu. Nejen těm, kdo se zlovůle dopouštějí, ale i těm, kdo jí nečinně přihlížejí.

RNDr. Milan Macek, CSc., předseda OV KSČM Praha 2
 

V Senátu ČR chci sloužit „obyčejným“ lidem

Jak známo, na podzim letošního roku se uskuteční volby do Senátu ČR. Kandidátkou za KSČM ve volebním obvodě 27, kam patří i část Prahy 2, je DAGMAR GUŠLBAUEROVÁ. Je jí 55 let, má tři dospělé děti a šest vnoučat. Do Senátu ČR se rozhodla kandidovat, protože v něm postrádá sociální cítění s problémy většiny našich občanů a dostatečné zastoupení žen. Ke své kandidatuře pro Zpravodaj uvedla:

„Senát nemá v českých zemích dlouhou tradici a není mezi voliči příliš oblíben. Zvykli jsme si o něm říkat, že má být jakousi pojistkou při schvalování nových právních norem. Tuto funkci ale neplní ke spokojenosti voličů. Proč by si jinak stěžovali na „díry“ v zákonech a „nevymahatelnost“ práva ?!

Vzhledem k rozložení sil v senátu ve prospěch pravice, způsobenému „rozparcelováním“ oblastí se silnou levicí do několika různých volebních obvodů s převahou pravice, se tomu nelze ani divit. O tom, že pravice straní spíše penězům, které „dělají“ peníze, než hodnototvorné práci, není snad třeba nikoho zvlášť přesvědčovat. Tvrzení, že čím více je ve státě skutečně bohatých lidí, tím je stát bohatší a lidé se mají lépe, již bylo dávno mnoha špatnými zkušenostmi vyvráceno.

Do práce senátu, který se považuje za nástroj „vysoké politiky“ je proto nezbytné vnést více pochopení pro lidi, kteří hodnoty vytvářejí, než pro ty, kteří s nimi manipulují, aby hromadili zisk. Že je to marné při silné převaze pravice? Že levice nic neprosadí? Vzpomeňme si na lidové rčení: „Vadí-liti, že je tma, zapal alespoň jednu svíčku. “ Myslím si, že žádná snaha udělat něco dobrého pro „obyčejné“ lidi není nikdy marná. Každý čin zanechá svou stopu a jednou přinese ovoce.

Vím, že ve veškeré, nejen vysoké politice je třeba se víc zabývat řešením skutečných konkrétních problémů, které lidi trápí, ať už jde o problémy jednotlivců, regionů nebo celého státu. Soustředěním se na řešení těchto skutečných problémů se také zúží prostor pro současné devastující politikaření.

Jsem přesvědčena, že kdyby v Senátu ČR bylo více žen, které mají vysoce rozvinutý smysl pro práci ve prospěch společenství, v němž žijí, tato instituce by lépe reagovala na potřeby většiny občanů. Ve všech zastupitelských orgánech, a Senát ČR mezi nimi nemůže být výjimkou, je nezbytné dát konečně přednost řešení problémů, které se dotýkají všech občanů, před prosazováním úzkých skupinových zájmů. Ráda bych svými zkušenostmi a prací přispěla k vytvoření podmínek pro prosazení takovéhoto přístupu.“

Přijďte mezi nás

I v našem obvodě působí Levicový klub žen. Je to místo setkávání žen s levicovým smýšlením, jak je to i v pojmenování klubu. Při našich posezeních si vyměňujeme poznatky a zkušenosti z různých oblastí života – zdravotnictví, školství, dopravy, sociální oblasti apod. – obvykle podle toho, co právě nejvíce „hýbe“ společností.

Nesedíme však jenom „na schůzi“. Účastníme se podle možností času, věku a zdraví nejrůznějších akcí. Například patříme mezi stálé návštěvnice kulturních pořadů, poznávacích vycházek do přírody i po našem obvodě a městě.

Přitom nejsme uzavřený spolek. Podmínkou členství není příslušnost k nějaké politické straně a ani k místu bydliště. Navazujeme také spolupráci s obvodní organizací Českého svazu žen, jelikož některé naše členky jsou aktivními členkami i této organizace. Příkladem takovéto spolupráce je mj. léta trvající pletení bačkůrek a čepiček pro děti v inkubátorech v nemocnici v Motole.

Je hodně toho, co chceme a můžeme pro společnost i pro sebe udělat. Uvítáme mezi sebou další ženy podobného smýšlení. Scházíme se každé poslední pondělí v měsíci v 16 hodin na OV KSČM Praha 5 ve Zborovské ulici č. 44. Přijďte mezi nás.

(jas)
 

Z poslancova zápisníku

(Fejeton)

Dnešním jazykem by se dala sedmdesátá léta minulého století charakterizovat jako rozvojový boom. Praha se dočkala nebývalé pozornosti, které se ji nedostalo od konce třicátých let minulého století. Němečtí okupanti Prahu jen ždímali, po válce se pak pozornost soustředila na obnovu a modernizaci spíše těžkého průmyslu. Studená válka odčerpávala energii politiků do zcela jiných oblastí… Až začaly padat první římsy, na Pankráci se dokonce zřítila i budova s kinem.

V té době jsem začal poslancovat ve druhém pražském obvodu, tehdy nejhustěji osídleném místě republiky. Na čtverečním kilometru zde žilo přes 20 000 obyvatel v bytech většinou IV. kategorie, doprava se začala rozšiřovat na neúnosnou mez, fasády byly snad ještě většinou původní z doby výstavby. Vždyť tento obvod s asi devadesáti tisíci obyvatel se rodil hlavně na přelomu 19. a 20. století. O byt tady žádalo za mého působení permanentně kolem pěti až šesti tisíc občanů. A tak se začaly na okrajích Prahy stavět „králíkárny“ podle dánského vzoru Larsen-Nielsen, případně švédského VVU-ETA. Za pět let se postavilo kolem 40 000 bytů v jižních a severních oblastech Prahy, další se připravovaly na severozápadě. V roce 1974 začala sloužit první a o čtyři roky druhá linka metra, domy se zahalily do lešení, začalo se „překopávat“ vedení elektriky ze 120 na 220 V. Kdybych měl pokračovat ve výčtu všeho, čeho jsem se bezprostředně jako poslanec a redaktor tehdejší Večerní Prahy zúčastnil, stránky Zpravodaje by nestačily.

Osud chtěl tomu, že jsem se stal asi v polovině mého prvního volebního období předsedou komise, která měla na starost snad celou šíři komunální politiky - od obchodu a služeb, přes dopravu, čistotu až po bytovou politiku. I díky tomu jsem měl možnost být snad u všech zásadních rozhodnutí a poznávat tak obvod a lidi v něm až do nejmenších detailů. Lidi prosté, ale i dnes tzv. celebrity. Lidi skromné, ale i přezíravé a nepřející, kteří se jen oháněli svými právy, avšak pomoc druhým jim byla cizí. Rád například vzpomínám jednoho pracovníka televize, který nám přivedl na veřejnou schůzi J. Bartošku, Šípa s Uhlířem i jednoho filmového režiséra, který byl obětavým bojovníkem za obvod a jeho občany.

Ostré diskuse a nechuť některých funkcionářů pouštět se do nových a dosud neověřených řešení se staly impulsem dalšího hledání. Tak například vznikl plán modernizace bytů. Budovala se bytová jádra s kuchyní, toalety, koupelny včetně ústředního topení a podobně. Od toho pak nebylo daleko k tvorbě plánu rozvoje celého druhého obvodu.

Jak jsem měl možnost ještě ke konci devadesátých let minulého století jako zastupitel v Praze 2 poznat, z tohoto plánu se čerpá dodnes. A pakže v minulosti bylo jen vše špatné.

(lem)

Ulice jménem Vinohradská

(Zlomky z historie)

Před zbouráním hradeb obklopujících Nové Město Pražské, z Koňské brány uzavírající zdejší náměstí (dnes Václavské) vedla do mírného návrší silnice na východ. Jezdívaly tu kočáry a volské povozy k Říčanům, do Kutné Hory, Čáslavi a dál a kolem byly nejen krásné a rozsáhlé zahrady, zájezdní hospody a v druhé polovině 19. století i dřevěné divadelní arény, o nichž jsme psali před časem. Odtud bylo možné jít na procházku do romantické zahrady Kanálka (založena hrabětem Canalem v roce 1783) či do zahradních usedlostí Vozové, Švihanky, Kuchyňky, které se dnes "smrskly" na Riegrovy sady, anebo se zastavit pod stromy restaurace Kravín.

Brzy po zrušení hradeb v letech po roce 1875 začal i kolem této prašné silnice stavební boom a vznikla ulice. Tím ale zároveň zanikaly i zmíněné zahrady a postupně i výletní restaurace.

Vzniklá spojnice dostala brzy i své jméno. Pochopitelně po členu císařské rodiny. Po převratu v roce 1918 byla již zcela vybudovaná ulice přejmenována na 'maršála Foche', čímž se nový stát přihlásil k sounáležitosti s Francií. Tak tomu bylo až do příchodu nacistů. Ti ulici, tehdy již výstavní třídu, nazvali po rakouském politikovi, který působil i v Praze, Richardu Belcredim. Po 9. květnu jako dík Rudé armádě za osvobození Prahy znovu dostala nové jméno, tentokrát po vůdci Sovětského svazu Stalinovi. V polovině šedesátých let, po odhalení důsledků kultu osobnosti, třída dostala svůj dosud poslední název - Vinohradská.

I touto ulicí procházela historie, i když teprve vlastně po vzniku republiky. Královské Vinohrady jako město vznikly v roce 1879, součástí Prahy se staly v roce 1922. Tehdy tu už bydlelo na 85 000 obyvatel. První významnější událost, která měla celočeskoslovenský význam, se udála v sále restaurace Hajnovka. Zde, na místě bývalých lázniček vybudovaných koželuhem Pštrosem a později i arény Pštroska, vznikl po 1. světové válce moderní restaurant s velkým tanečním sálem a v něm v únoru 1937 se konal sjezd Ústředny průmyslových svazů, který poprvé nastolil otázku sjednocení odborů.

V době únorového těžkého bombardování Prahy anglo-americkými letci (1945) byla Vinohradská ulice vícekrát zasažena, stejně jako ulice v jejím nejbližším okolí, a zahynulo v ní několik desítek lidí. Řada domů byla zničena do základů.

Vlastně téměř naproti zmíněné Hajnovce v roce 1927 až 1929 podle návrhu architekta B. Slámy vznikla konstruktivistická budova Českého rozhlasu, odkud v květnu 1945 vyšel signál k Pražskému povstání a zde také došlo již 5. května k bojům proti nacistické moci. Prvním mrtvým, který právě padl u rozhlasu, byl - což je symbolické - strážník Svoboda. Režisér Miloslav Disman nám zanechal vzpomínku na 6. květen: "Zásah vzdušného torpéda rozmetává několik spodních pater budovy, která zázrakem zůstává stát na svých betonových nosných sloupech. I podzemní hlasatelna je rozbita. Mnoho spolupracovníků a bojovníků bylo pohřbeno pod troskami a ve tmě, kouři a prachu, v sykotu roztrhaného plynového potrubí a hukotu vody, která se valila z několika stran, dorozumívali se živí a polomrtví jen výkřiky… Slova strachu platila jen jediné otázce: Co bude s vysíláním, odkud budeme vysílat - co se děje na barikádách? Ale než jsme stačili naložit raněné do aut Červeného kříže, slyšíme z otevřených oken: Československý rozhlas na vlně 415 metrů… Je 18.10 a naše věrná vlna hovoří! Odkud? Odkud? Ano to jsou naši… naši! To zatím hlásí Strašnice. Technici v improvizovaném studiu přímo pod stožáry".

O mnoho let později, 21. srpna 1968, právě zde před rozhlasem se dopoledne uskutečnilo první nikým nesvolané shromáždění na protest proti vstupu vojsk Varšavské dohody do Československa a později odpoledne před ním došlo i ke střetu se sovětskými tankisty končící zapálením jejich tanků.

Ulice má však řadu dalších míst, které stojí za připomenutí. Na samém začátku za dnešní magistrálou byla v roce 1975 postavena modernistická budova Transitního plynovodu, jež je vlastně dispečinkem pro přepravu zemního plynu z Ruska (architekti V. Aulický, J. Malátek, J. Eisenreich). Po jejím boku měla sídlo Světová odborová federace, kterou současný režim z Československa vyštval.

O několik stovek metrů výše v roce 1935 byla v konstruktivistickém stylu postavena podle návrhu architekta F. Kavalíra budova hospodářské školy. Pyšní se plastickou výzdobou jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů Karla Dvořáka. Jen o několik metrů dál v letech 1922 až 1924 vznikl podle návrhu A. Dryáka Radiopalác, původně dům zaměstnanců československých pošt a telegrafů. Uvnitř je nejen kino a restaurace, ale i velký a malý víceúčelový sál, kde se konalo velké množství významných shromážděních.

V dalším bloku budov je zajímavou stavbou pětiposchoďový palác Orbis, který v roce 1925 postavil opět architekt Dryák. Průčelí z režného zdiva je zde výjimečné.

Další významná budova v této ulici vznikla v neorenesančním stylu již v roce 1902 (architekt A. Turek). Šlo o Vinohradskou tržnici, jež po téměř devadesát let nabízela zdejším občanům především potravinářské zboží. O její rekonstrukci se hovořilo po desetiletí. Teprve v roce 1992 k této rekonstrukci došlo. Naproti tržnici bývala jedna z masných výroben známého výrobce uzenin Macešky. Jedna z bomb hozených na Prahu v únoru 1945 dům nad ní i celou výrobnu zlikvidovala. Do nového objektu, který vznikl na tomto místě, se však již výrobna uzenin nevrátila.

Další škola, známá pod jménem Raisovka, byla také zasažena angloamerickými bombami. Své jméno získala díky tomu, že v jedné její části byl ředitelem známý český spisovatel Karel Václav Rais (od roku 1887 zde učil, od roku 1899 byl tady dvacet let ředitelem). Z jejích učeben bylo možné se dívat na městské sady vybudované v anglickém stylu již v roce 1893, tedy za doby jeho působení. Tady v roce 1924 postavili pomník básníku Svatopluku Čechovi, jehož autorem byl sochař J . Štursa. A další známí umělci spojení s Vinohradskou?

Například v čísle 144 bydlívala spisovatelka Anna Marie Tilschová a naproti Radiopaláci zase Jaroslav Štercl. Ulicí ze svých domovů v jejím těsném sousedství chodívali spisovatel Jan Karafiát, jenž v ulici Na Smetance trávil poslední léta svého života. Tady bydlel i významný český lékař profesor Baláž, jenž byl přednostou 1. interní kliniky ve fakultní Všeobecné nemocnici, v Sázavské zase spisovatel K. J. Beneš, v Šumavské chvíli Jaroslav Hašek, jenž chodíval se svou společností do hospůdky U zlatého litru v Balbínově ulici, kam také téměř denně před ním zacházíval Jakub Arbes. V restauraci Hajnovka bylo možné se v sedmdesátých letech setkat s Karlem Effou a v devadesátých s Václavem Švorcem a Josefem Mixou, v Římské léta působilo i Divadlo Spejbla a Hurvínka a jeho dva nejvýznamnější ředitelé, Josef Skupa a Miloš Kirschner, František Langer bydlel zase na Floře, v Mánesově ulici po celou válku slovenský malíř Martin Benka.

Taková je tedy ulice jménem Vinohradská.

Jaroslav SRBEK

Radotínská setkání

Již řadu let organizují radotínští komunisté a jejich příznivci v obci i v ostatních částech Prahy přátelská posezení, a to nejméně dvakrát do roka, na jař u příležitosti Mezinárodního dne žen a před vánočními svátky. Také letošní jarní posezení bylo radostným setkáním lidí, kteří si vždy mají co říci. Zvláště pak, když mezi ně zavítali i poslanci a senátoři za KSČM Dolejš, Exner a Matykiewicz. Také toto setkání potvrdilo, že v Radotíně se nejen schůzuje, ale i společensky žije, jak ukazují i naše fotografie.

(fč)