OV KSČM Praha 2

Zpravodaj Obvodního výboru KSČM Praha 2

2/2008

S odhodláním do roku 2009

Vážení čtenáři, autoři a sympatizanti našeho Zpravodaje! Jeho redakční rada se na Vás se vstupem do nového roku obrací s poděkováním za přízeň, kterou Zpravodaji prokazujete a s přáním pevného zdraví a nezlomného odhodlání ve Vašem úsilí přispět k důstojnému životu nás všech. Děkujeme za články, náměty, názory, jimiž obohacujete stránky Zpravodaje. Výrazně přispívají k jeho obsahové úrovni a pestrosti.

Jak je Vám nepochybně známo, vstupujeme do obtížného období hospodářské krize, která se dotkne životů většiny z nás. Také Zpravodaj si vytyčil jako prvořadý úkol kriticky reagovat na tuto krizi, která je dílem nikoliv neprivilegované většiny méně majetných a nemajetných, ale nenasytnosti globálního kapitálu, jenž pohrdá nejen národními, ale především morálními hranicemi. Jedinou hranici, kterou uznává a ostražitě střeží je hranice mezi bohatými a chudými. Tato hranice brání svobodě v neskonale větší míře, než např. bývalé výjezdové doložky do tzv. západních zemí. A navíc: rozděluje lidi příkopem, který se neustále prohlubuje a to v neprospěch méně majetných a nemajetných, jejichž počet v posledních měsících roste vpravdě v globálním měřítku. Naši českou kotlinu pod bájným Řípem z toho, přes optimistické prognózy nynější neschopné vládní garnitury, nevyjímaje.

I proto se na Vás, Vážení čtenáři a současní i budoucí spolupracovníci, obracíme, abyste pomohli také prostřednictvím našeho Zpravodaje pozvednout důrazný hlas proti této dějinné anomálii, založené na bezpráví, bezohlednosti a chamtivosti. Vždyť pravda, jak známo i z naší bohaté historie, je na straně ponížených. Snad jako nikdy v minulosti platí dnes ono biblické: Ten kdo se povyšuje, bude ponížen. Pouze skromně dodejme: Musí se tomu někdy pomoci. Také nadcházející volby jsou k této pomoci jedinečnou příležitostí.

Redakční rada

Z našeho programu nehodláme nic slevit

Další volby jsou za námi. Tyto volby se týkaly občanů Prahy 2, v níž působí i naše obvodní stranická organizace, pouze okrajově. Tentokrát jen menší část našich občanů měla možnost volit svého zastupitele do Senátu ČR. Barvy KSČM tady hájila Dagmar Gušlbauerová, jež se jednoznačně přihlásila k naléhavé společenské potřebě řešení sociálních a ekonomických problémů, které se stávají černou můrou i většiny občanů naší městské části.

Že se nejednalo o populistickou předvolební agitaci, o tom svědčilo setkání D. Gušlbauerové také s občany „dvojky“ na předvolebním veřejném shromáždění, k jehož přípravě přispěl i náš obvodní výbor. V otevřených a srdečných rozhovorech zde stovky občanů vyjádřily rozhořčený nesouhlas s politikou současné vládní garnitury, a to především pokud jde o skandální zdravotní reformu a nezájem státu o mladé rodiny, důchodce i lidi, kteří ne vlastní vinou přicházejí o zaměstnání.

Tyto a další kritické připomínky svědčící o vzrůstající nespokojenosti občanů jsou pro nás, členy KSČM, která je důslednou levicovou stranou, velkou výzvou. K tomu, abychom ruku v ruce se svými příznivci a spojenci zabránili ožebračování našich občanů a zasloužili se o jejich důstojný život. Tak, jak nám to ukládá Listina základních práv a svobod, k níž se v rámci Ústavy České republiky hlásíme.

Příležitost k radikální změně dosavadních poměrů, v nichž nemá neprivilegovaný občan žádná dovolání, budeme mít za necelé dva roky, až půjdeme k volebním urnám dát svůj hlas parlamentním kandidátům. Volme ty, kteří si za svým programem nejen slovy, ale hlavně činy pevně stojí. My, členové KSČM jsme v posledních letech jasně prokázali, že si za svým slovem umíme stát a že nehodláme v praxi nic slevit z našeho sociálního a politického programu, orientovaného k šťastnému životu „obyčejného člověka“.

RNDr. Milan Macek, CSc., předseda OV KSČM Praha 2

Také v Praze 2 jsou náklady na bydlení neúnosné

Bydlení patří nesporně k základním potřebám občanů. Proto je bydlení i v souladu s Listinou základních práv a svobod sociálním právem občanů. Stát i samosprávná zastupitelství tudíž musí vytvořit podmínky pro to, aby všichni občané mohli bydlet v přiměřeném bytu a aby k tomu byly vytvořeny nezbytné fyzické podmínky (počet bytů v potřebné struktuře) i podmínky pro finanční dostupnost bydlení (finanční prostředky na získání bytu, zakoupení nebo nájemné a ostatní náklady na bydlení). Tento problém se stává jedním z hlavních sociálních problémů současnosti pro stále větší počet občanů.

Bytová výstavba v posledních dvaceti letech klesla zhruba na polovinu. Náklady na výstavbu vzrostly zhruba desetinásobně a ceny bytů (tržní) dosahují fantastické výše, např. v Praze 60 až 130 tisíc za metr čtvereční. Byt 2 plus kuchyňský kout v Praze je tedy zhruba za 3 milióny korun. Nájemné vzrostlo v Praze asi 30krát. Za metr se v současné době platí u regulovaného nájemného asi 60 korun. Za dva roky to má být až 130 korun za metr čtvereční.

Růst nájemného, i tzv. regulovaného, vedl k tomu, že se občané často snažili koupit byt. Obce začaly masovou privatizaci svých bytů. Dnes je již pouze malá část bytů v majetku obcí.

To se bezezbytku týká také Prahy 2, kde je po restitucích a privatizaci v majetku městské části pouze 261 dům se 4600 byty, tedy 12 % celkového domovního nájemného fondu. Je to minimální počet pro řešení sociálního bydlení mladých rodin a důchodců. Právě v tomto směru a pro mimořádné události je nezbytné, aby s tímto bytovým fondem městská část hospodařila a v privatizaci nepokračovala. Neměla by dále pokračovat v deregulaci nájemného, protože již při nájemném 45 korun za metr čtvereční jsou kryty potřebné náklady na návratnost investic i údržbu a správu bytů i s určitým slušným ziskem. To dokazují kalkulace. K zachování, případně i snížení současného regulovaného nájemného by měla směřovat iniciativa občanů i zastupitelů městské části.

Z uvedeného hlediska považuji za problematickou iniciativu občanského sdružení proti zastavení privatizace zbývajícího bytového fondu v Praze 2. Toto sdružení veřejně zatím nesdělilo za jakou cenu by se mělo privatizovat. Hovoří pouze o přijatelné ceně. Mělo by to však být nikoliv 200 až 300 tisíc korun za byt, jako před deseti lety v počátku privatizace, ale mnohem víc. Většina nájemníků v Praze 2 však miliony na zakoupení bytu nemá. A starší občané již nedostanou ani hypotéku. Nezdá se mi proto rozumné takovou iniciativu podporovat.

Václav Věrtelář

Poděkování

Chtěla bych poděkovat Vám všem, kteří jste přišli k volbám, ale obzvláště Vám, kteří jste podpořili KSČM a mne. Vaší podpory si velice vážím a je pro mne motivací i závazkem k další práci. Také děkuji všem, kteří se aktivně zúčastnili volební kampaně.

Těm, kteří se voleb aktivně nezúčastnili nezbývá než popřát, aby jim jejich netečnost vydržela a bez hlesu snášeli to, co je čeká. Volby jsou totiž jedinou možností, kdy může řadový občan alespoň tiše vyjádřit svůj názor.

Volbami život nekončí, ani nezačíná, jsou jen barometrem, který vyjadřuje náladu či názory občanů. Usiluji o to, aby právo bylo nejvyšším státním zájmem.

Přeji všem pevné zdraví a jasnou mysl při úvahách o možnostech zlepšení našich poměrů.

Dagmar Gušlbauerová,

kandidátka de Senátu ČR

Dobytčí trh čili Karlovo náměstí

Dnes vám chci vyprávět o náměstí, jež vlastně ani náměstím není. Tedy alespoň podle našich představ. Je totiž podivuhodným parkem, který sice obepíná a protíná doprava, ale uvnitř něho jsou klidová místa, obklopená staletými stromy, jež dokonce zabraňují největšímu hluku, i když kolem brzdí a rozjíždějí se automobily na červenou a zelenou.

Vzniklo, stejně jako Nové Město pražské díky králi a císaři Karlu IV. (mimochodem v listopadu jsme si připomínali šestisté třicáté výročí jeho smrti) a podle jeho rozhodnutí tu opravdu mělo vzniknout náměstí. Jenže, co s dalším náměstím, když i tak jich v celé Praze bylo dost a to hlavní stejně bylo jinde. A tak jeden čas se zde prodával dobytek, na čas střed ovládly i všelijaké stavby a stavbičky (dokonce Slanečková bouda), stál tu i kostel a když nešlo jinak, cvičili tu vojáci. Některé zdejší akce však byly jakousi výjimkou z pravidel. To když v roce 1850 zde postavil své chapitó Beránkův Národní cirkus, tedy nastěhoval se do zdejší dřevěné boudy. Možná, že právě on byl jedním z předobrazů slavného Humberta. Byl v mnohém nový. Už se v něm totiž svítilo plynovými hořáky. Majitel Emanuel Beránek s ním projezdil většinu Evropy a v Turecku dokonce mu sultán Abdul Medžid Chán předal vyznamenání. Cirkus byl jedinečný i tím, že většina jeho kousků bylo vlastně cirkusově komponované divadlo. Beránek se odvážil návštěvníkům naaranžovat scénu Vlasta čili české Amazonky, kde byla svedena bitva na koních, hořely létající pochodně, žonglovalo se a vyhrávaly, jak jinak, ženy.

Teprve v druhé polovině 19. století zde vznikl skutečný park. Má plochu 41 830 metrů čtverečních a stromoví, kromě zásahu u Novoměstské radnice, zde bylo osazeno v letech 1885 až 1886. Tak dostal park i svou podobu, jež se prakticky nezměnila dosud. Zmíněný zásah byl produktem popřevratové doby, kdy vedení radnice se pokusilo vysadit nové stromy a porazit ty více než sto let staré. Zřejmě potřebovalo dát lukrativní zakázku některé spřátelené firmě. Naštěstí obyvatelé nebyli vlažní a zásah do dalších částí parku se nepodařil. Je známé i jméno původního zahradního architekta. Byl jím František Thomayer. Za nejstarší se pokládá platan u kruhového bazénu. Je tu však i mnoho dalších cenných stromů, dokonce i japonské jerlíny (v blízkosti pomníku Elišky Krásnohorské).

Když jsme se zmínili o jedné ze soch, kterou z bílého mramoru vytvořila K. Vobišová (1931), připomeňme si i další. Karlovo náměstí, dříve nazývající se Dobytčí trh, je vlastně velkou galerií plastik. Před radnicí je kašna s barokním sloupem se sv. Josefem (1698). Na radnici samotné lze vidět sochu Jana Želivského, jenž sem vedl husity v době 1. defenestrace pražské (J.Lukešová, 1960). Umělecká beseda v roce 1881 darovala městu, tedy náměstí, bronzové poprsí básníka Vítězslava Hálka s fontánou (B.Schnirch). V další části, vlastně v blízkosti domu, kde žila a zemřela spisovatelka Karolina Světlá, u vchodu do stanice metra, stojí dnes také její pomník (G. Zoula, 1910). V blízkosti fakultních nemocnic jsou další dvě sochy - botanika Benedikta Roezla (Zola a Vosmík, 1898) a J. E. Purkyněho.

Mimochodem zmíněný kostel pocházel z let 1382 a 1395 a stával před dnešní budovou kostela sv. Ignáce. Byl osmiboký a do historie se vepsal čtením basilejských kompaktát. V 16. století ho také vlastnili jezuité, ale když si vystavěli honosný kostel sv. Ignáce, tento kostel se stal zbytečným.

Ještě na jedno bychom však zapomenout neměli. Na ty, kteří sem v průběhu jeho parkové historie přišli si odpočinout. Byly to desetitisíce lidí. Většinou ti, co bydleli v blízkosti. Mezi nimi bylo mnoho významných osobností. Připomeňme si jen některé z nich. Začněme těmi, co bydleli přímo na náměstí. Tím, který zde bydlel před jeho parkovou přestavbou, byl Václav Kliment Klicpera. Prý pohled z jeho oken byl ještě dost odpuzující. Místo bylo zarostlé nejen trávou, ale i křovinami, rájem pro kluky, a dokonce v jedné části bylo smetiště. Klicpera sem zřejmě, ale na procházky nechodíval. Jako kluk si ovšem v tomto neutěšeném prostoru rád hrával Karel Hynek Mácha, jehož rodiče ve východní části měli krupařství. To Karolina Světlá bydlící v rohovém domě s dnešní Ječnou ulicí, už sem na procházky chodívala. Stejně jako skladatel Leoš Janáček, který v době svého pražského působení bydlel v jižní části náměstí. Blízko sem měli z dnešní Gorazdovy ulice i Eduard Bass a Jan Drda, z Dittrichovy zase Josef Lada a Jaroslav Hašek, z Václavské Josef Václav Sládek, z ulice V tůních Tereza Nováková, malíř František Ženíšek a lékař Karel Slavoj Amerling, z Žitné Antonín Dvořák i prvorepublikový ministr financí Alois Rašín, skladatel Josef Suk, sochař Josef Mařatka i malíř Jaroslav Věšín, pozdější zakladatel moderního bulharského malířství a další.

Přesto na několik momentů se nerado vzpomíná. V roce 1939 odtud procházeli studenti pohřbívat zavražděného Jana Opletala, což následně nacisté využili zavřením českých vysokých škol a posláním stovek studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tudy ke kostelu Karla Baromějského v červnu 1942 směřovaly nacistické SS jednotky, aby se zmocnily parašutistů, kteří provedli atentát na Renharda Heydricha. Zde po 17. listopadu 1989 herec Petr Haničinec první vykřikl, že zabíjejí naše děti (tedy tehdejší státní moc), aby se následně ukázalo, že šlo o velmi rafinovanou provokaci, jež ovlivnila další dění v zemi.

Takový je Dobytčí trh, vlastně Karlovo náměstí.

Jaroslav SRBEK