Zpravodaj Obvodního výboru KSČM Praha 2

1/2009

Děkuji svému studentovi

Volby na krku a antikomunističtí zbrojnoši z Topolánkových i jiných držav a hrádků včetně několika mediálních pacholků opět pozdvihli meče. Byť již značně zkorodované jedovatou slinou lži, pomluvy a nenávisti. Také tentokrát jsme v naší obvodní organizaci uvažovali, jak budeme postupovat, abychom antikomunistické splašky před volbami svedli tam, kam po zásluze patří, tedy do pomyslné stoky dějin, a zamezili tak znečišťování občanského soužití slušných lidí. Padaly nejrůznější názory, více či méně podnětné. Až nám, konkrétně mně, otevřel oči jeden z mých bývalých studentů, kterého jsem potkal v tramvaji a jenž náhodou objevil v elektronickém Zpravodaji OV KSČM Prahy 2 článek, jehož jsem byl autorem. Sám od sebe mi se sympatickou upřímností řekl: „Obyčejný lidi moc nezajímá ta vaše nebo nějaká jiná strana. Ani to, jak se mezi sebou hádají. Zajímá je úplně něco jiného.“

I když neupřesnil co, protože musel vystoupit, jeho poznámka cosi napověděla. Uvědomil jsem si, že se nesmíme nechat vtáhnout do jakéhokoliv předvolebního partajního handrkování. A to i proto, pokud jde o antikomunismus, že není etické měřit síly s bezmocným (hlavně na duchu) soupeřem. Střelka kompasu našeho předvolebního úsilí musí směřovat jiným směrem. Například tím, aby mladí lidé, když opouštějí učiliště, střední nebo vysokou školu, našli práci odpovídající jejich vzdělání, která by je slušně uživila. Nebo tím, aby novomanželský byt nepředstavoval zadlužení mladé rodiny na celý zbytek života. A také tím, aby starší lidé nebyli, díky svému důchodu, po celoživotní poctivé práci odkázáni živořit na samé hranici bídy.

Nikoliv tedy velkohubost, nenávist, pomluvy, ale řešení věcných problémů je naším programem, s nímž jsme vykročili v obvodní stranické organizaci vstříc nadcházejícím volbám. Za takovéto vykročení nepochybně správným směrem děkuji i svému bývalému studentovi, jehož poznámka z tramvaje k němu také napomohla.

RNDr. Milan Macek, CSc., předseda OV KSČM Praha 2

Aby Evropa byla sociální a mírová

Jeden ze slunných jarních dnů využili kandidáti na poslance v Evropském parlamentu za Komunistickou stranu Čech a Moravy k oslovení pražských voličů. Již od deváté hodiny ranní se na Vinohradech celé dopoledne věnovali rozhovorům s Pražany, kterým zodpovídali řadu otázek a vysvětlovali, že Evropský parlament rozhoduje o každém z nich. Schvaluje totiž normy závazné pro všechny členské státy EU. Komunističtí europoslanci si vytyčili za cíl Evropu spravedlivou, sociální a mírovou.

Podobně se besedovalo i na Smíchově U Anděla, kde střídavě hovořili s občany PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc, Ing. Vladimír Remek, Ing. Věra Flasarová, Ing. Kateřina Konečná, JUDr. Zuzka Bebarová-Rujbrová, RNDr. Václav Exner, CSc. nebo Doc. Ing. Hassan Charfo, DrSc. Odpoledního mítinku se pak zde zúčastnili všichni společně. Věra Flasarová na něm například hájila názor, že rovnost pohlaví a rovnost práv pro všechny jsou jedny z nejdůležitějších postulátů, které je nutné v Evropské unii uplatňovat. „Všichni musíme mít stejnou šanci, stejnou startovací čáru. Tento svět není elitářský, je náš.“ Podle Zuzky Bebarové-Rujbrové budeme mít Evropu takovou, jakou si ji sami vytvoříme. „Věřím, že máme na to, abychom ovlivnili Evropu, aby byla taková, jakou si ji přejí všichni občané, nejen ti vyvolení.“

Jak na Vinohradech, tak u Anděla se s kandidáty zastavovaly desítky lidí a odpoledního mítinku se jich potom zúčastnilo několik stovek. Někteří jen ze zvědavosti, jiní se zájmem a s představou, koho budou volit. Našlo se i několik málo provokatérů, kteří se bez znalosti věci, jen ze zlé vůle, snažili práci komunistů znevážit a diskusi s přítomnými, pozorně naslouchajícími občany, narušit třeba pískotem. S nimi si to okamžitě vyjasnili samotní účastníci setkání. Rozhovory se protáhly až do pozdních odpoledních hodin. K dobré pohodě hrála všem přítomným dechová hudba a naši přátelé z Plzně dokonce pro účastníky uvařili obvyklý, nutno říci výborný, „volební“ guláš.

(I. F.)

Foto: N. Siat

„Dvojka“ čelí žalobě u Evropské komise

Jak uvedl před nedávnem deník Právo, neznámý stěžovatel viní druhou městskou část, že ceny privatizovaných bytů nebyly tržní. Hrozba soudů a nečekaných vysokých výdajů visí nad lidmi z 54 domů, kteří se v Praze 2 v letech 2004 až 2007 dočkali privatizace bytů. A možná posléze všech lidí, kteří privatizovali obecní byty.

Neznámý subjekt – a radnice zdůraznila, že opravdu neví, o koho jde – si u Evropské komise (EK) stěžuje, že rozdíl mezi kupní a tržní cenou představuje nedovolenou veřejnou podporu. Možnost obnovení privatizace to ve druhé městské části zastavilo.

Představitelé radnice tvrdí, že EK nemůže sankcionovat samosprávu, ale právě družstva a společnosti s ručením omezeným, které si od ní domy koupily. „Jedná se právě o tyto subjekty, které by případná sankce postihla,“ řekla novinářům starostka Jana Černochová (ODS). Podle Smlouvy o EU je poskytování veřejných podpor (tj. podpor z veřejných prostředků, které narušují, nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují podniky) obecně zakázáno, uvedla v oficiálním sdělení radnice. Zdůraznila, že poslední privatizační vlna začala v roce 2004 před vstupem ČR do EU, ale už v době, kdy byly přístupové smlouvy podepsány.

Podle místostarosty Jiřího Palusky (ODS) ve stížnosti nejde o všech 54 domů.

„Myslím si, že by to bylo čtrnáct či patnáct domů, které překročily mez veřejné podpory,“ odhadl Paluska. Mez představuje rozdíl mezi kupní a tržní cenou patrně ve výši sto tisíc eur dle tehdejšího kurzu.

Zastupitelstvo Prahy 2, které o podání spravil brněnský antimonopolní úřad, zformulovalo odpověď komisi. „Snažili jsme se objektivně popsat, jak situace probíhala,“ uvedl místostarosta. Černochová řekla, že po prvních signálech o možném napadení privatizace se ji v minulém volebním období snažila z pozice zástupkyně starosty zastavit. Tehdejší zastupitelé Prahy 2 (ODS) ji ale přehlasovali. Poslanec Stanislav Křeček (ČSSD), který v Praze 2 bydlí, nesdílí názor radnice, že by sankce měly jít za obyvateli bytů. „I kdyby žaloba byla úspěšná, směřuje proti českému státu,“ řekl Právu Křeček. Podle něho je smysl ochrany hospodářské soutěže v tom, aby nebyl znevýhodněn ten, kdo podniká, a bytová družstva, která se už někdy transformovala na společenství vlastníků, nepodnikají.

„Lidé si nekupovali byty proto, aby s nimi podnikali, ale proto, aby v nich žili,“ poznamenal Křeček s tím, že žalobě nedává velkou šanci na úspěch. „I když, pokud vím, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových to bere velmi vážně,“ připustil poslanec. Pokud podle něho EU nebude brát ohled na specifika jednotlivých států, nemůže to dopadnout dobře.

(Red.)

Úvaha o bytech dříve a nyní

V jednom z minulých čísel Novin Prahy 2 reaguje redakce na veřejný protest, který zorganizovalo Občanské sdružení za privatizaci a zlepšení podmínek bydlení v druhém pražském obvodě. Nájemníci obecních bytů demonstrovali svůj nesouhlas s tím, že radnice tohoto obvodu už nepočítá s další privatizací bytových domů. Zástupce starostky Jiří Paluska se přítomným snažil vysvětlit, že obvod nemá žádné volné stavební plochy na další výstavbu nových bytů. Do bytových problémů se navíc dostávají staří a postižení lidé a i oni mají, jak uvedl, právo bydlet vedle nás a nebýt vyčleňováni do jakýchsi ghet, do domů s malometrážními byty.

Přiznám se, že jsem v té chvíli, jako bývalý „komunální“ poslanec, povytáhl obočí a vybavil si dobu, kdy jsem na zasedáních zastupitelstva byl proti rychlosti, s níž se privatizovalo. Dnes je v majetku Prahy 2 celkem 12 % domovního nájemního fondu obvodu. Zastupitelé za KSČM v dobách bezuzdné privatizace navrhovali, aby v majetku obvodu zůstalo nejméně 25 % nájemního fondu.

Přiznám se, že náhle zrodivší se sociální cit J. Palusky (ODS) mě mile překvapil. Nejpravicovější obvod v Praze, pro který není nic přednějšího než volný trh a zbavování se starostí o péči se správou obecního majetku, myslí na lidi, kteří potřebují pomoc a neodstrkují je na okraj společnosti.

Měl jsem kdysi možnost se velice podrobně seznámit s podmínkami bydlení v Praze 2. Asi v polovině sedmdesátých let, kdy jsem byl předsedou bytové komise v poslaneckém sboru obvodu, stál náš obvod, a vlastně celá Praha, před velice ožehavým problémem – nejen že se Praha zalykala desetitisícemi žádostí o byty, ale i stávající domovní fond se rozpadal zvnějšku i zevnitř. A nedivme se. Až do války se majitelé o své domy starali přesně v duchu: s co nejmenšími náklady mít co největší zisky. Za okupace se do domů také nic neinvestovalo a po válce se do Prahy nahrnula spousta lidí, kteří pomáhali s obnovou průmyslu. Když pak v polovině šedesátých let spadl ve Vodičkově ulici první balkon a na Pankráci strop v kině, tak se začaly urychleně připravovat projekty na obnovu Prahy. Začalo se akcí Obnova Prahy, začátkem sedmdesátých let se přijaly plány na výstavbu bytů (za pětiletku se jich mělo postavit 40 000), počítalo se s výstavbou nových masných závodů v Písnici a Makovicích, velkopekárny v Michli, mlékárny v Kyjích a podobně. Také se začalo s dopravními stavbami: metrem, severojižní magistrálou, přestavbou železničního uzlu atd. Samozřejmě, že tomuto gigantickému rozmachu padlo za oběť mnoho domů s byty, další byly potřeba pro pracovníky, které musela Praha ubytovat, aby obrovskou výstavbu mohla naplnit.

A tak na okraji Prahy narostla nová města krajských parametrů, v nových „králíkárnách“ vyrostli noví Pražané, kteří mají své kořeny mezi panely.

Neboť právě mezi nimi si dali první polibek, tady se jim narodilo první dítě, tady zkusili první cigaretu a dali si první lok piva, právě odtud jsou jejich první kamarádi. V těchto bytech se nemuseli jejich rodiče bát, že od nového roku majitel zvýší nájemné na neúnosnou mez. Byty ve staré Praze jim spíše zapáchaly zatuchlinou, zdály se studené se svými vysokými stropy, ulice zaprášené, plné lomozu a shonu. Doma byli mezi panely.

Položme si nyní otázku, oč vlastně zastáncům o pokračování privatizace může také jít. Chtějí, aby se byty prodávaly za 6000 – 12 000 Kč za metr čtvereční. To znamená, že za byt s 50 metry čtverečními by zájemce zaplatil asi 600 000 korun. Já na položenou otázku neodpovím. Ať si na ni zájemci o koupi bytu odpoví sami. Vím, ale jedno, že na to nestačí důchod a almužna ze sociální podpory těch lidí (a není jich málo), kteří v těchto obecných bytech v Praze 2 také žijí.

S byty jsou vždy problémy. Každý potřebuje mít kam hlavu složit a ochránit se před zimou. Jde o jednu ze základních potřeb člověka. A proto jsou byty v současné době předmětem spekulací, vykořisťování, vydírání, ať již jednotlivcem, skupinou, nebo nejvýš postavenými politiky. Právo na dostupné bydlení by však mělo být co nejstriktněji respektováno. A to dnešní poměry nezaručují. Není vám z toho smutno?

(lem)

Dějiny porodnice U Apolináře

Pražská druhá městská část je protkána sítí zdravotnických zařízení. Řada z nich jsou staré budovy, k nimž neodmyslitelně patří zajímavá minulost. Povídejme si o jedné z nich.

Řeč bude o červené budově v Apolinářské ulici, o gynekologicko-porodnické klinice. Budova je na první pohled výrazná, postavená v anglikánském slohu. Zpočátku zde bylo zřízeno i tajné oddělení pro ženy, které se dopustily excesu a pro něž by veřejný porod znamenal opovržení a izolaci v jejich společenském životě. Poodhalme roušku historie, pro někoho trochu tajemné, pro někoho úsměvné, ale pro ženy onoho času, které využily možnosti této volby, určitě trudné.

Gynekologicko-porodnická klinika Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 2, v Apolinářské ulici, má dávnou historii. V roce 1789 zde byla otevřena první státní porodnice. Počátky této budovy ale nejsou zcela známé. V 15. století tady prý stávala kapitula apolinářských kanovníků, která však byla během husitských bouří rozbourána. Od 18. století na tomto místě byl postaven nový objekt, ve kterém jezuité vedli církevní školu pro laiky. V roce 1773 byl jezuitský řád zrušen a budova začala chátrat. A když úředníci Josefa II. hledali místo pro vybudování veřejné porodnice a nalezince, shledali bývalou školu za nejvhodnější.

V 18. století se samozřejmě porody vedly doma za asistence porodní babičky. Proto do porodnice mířily kroky děvčat chudých, které byly svedené a opuštěné od svého milého, ale také ty, kterých se zřekla jejich rodina. Mladé ženy samy neměly jako těhotné šanci získat místo ve službě, proto bez prostředků přicházely tajně v sedmém měsíci těhotenství k bráně Apolináře, nacházející se stranou od hlavní budovy veřejné porodince, kde pobývaly do porodu a kde zůstávaly ještě další čtyři měsíce jako kojné. Která z dívek přece jenom měla nějaký peníz, mohla se vykoupit za dvanáct zlatých a čtyřměsíční služba kojné jí byla prominuta. Po dobu její hospitalizace nikdo nezjišťoval jméno dívky, nikdo nepátral po jménu otce.

Do této porodnice nebyly přijímány ve vší tajnosti pouze „zneuctěné“ dívky, ale také vdané ženy, které si užívaly vedle radostí z manželského života také radosti "na vedlejšák". A jestliže tyto příjemné chvilky nezůstaly bez následků, což samozřejmě před manželem a ve společnosti muselo být důrazně utajeno, těhotná vyhledala ono tajné oddělení.

Žena přicházela do porodnice zahalena, po zazvonění jí otevřela porodní bába, která se na nic neptala a podle doloženého obnosu uložila ženu do první, druhé nebo třetí třídy. V první třídě mohla si žena přivést i vlastní ošetřovatelku. Při příchodu odevzdala svému ošetřujícímu lékaři dvě obálky. V jedné bylo jméno rodičky, v druhé adresa, kam porodnice, v případě komplikovaného porodu či úmrtí rodičky, měla podat zprávu. V případě úmrtí, (ženy z důvodů utajení byly od sebe izolovány), byla nebožka převezena v noci do márnice Všeobecné nemocnice, v níž byl vystaven řádný úmrtní list. Skutečná příčina úmrtí v něm nebyla pochopitelně uvedena.

Jiřina Kurandová