Zpravodaj Obvodního výboru KSČM Praha 2

číslo 2/2009

Náš hlas zazněl i za oceánem

Když jsem se před časem v tisku seznámil s výsledky nočního telefonického rozhovoru prezidenta Spojených států s českým premiérem o odvolání výstavby radaru v Brdech, bylo to pro mě hřejivým zadostiučiněním. Uvědomil jsem si, že k tomuto odvolání napomohly též hlasy většiny našich občanů, kteří si nepřáli, aby na území České republiky „strašila“ studenoválečnická relikvie, o jejíž neškodnosti na lidský organismus panovaly mezi odbornou veřejností vážné pochybnosti. Přitom se mi bezděky vybavilo několik veřejných shromáždění v Městské části Praha 2, připravených v minulých letech a měsících také naším obvodním výborem. Na těchto shromážděních se nejen hovořilo o všestranném nebezpečí americké radarové základny, ale podepisovaly se zde proti její výstavbě u nás i protestní petice. Tím i naše podpisy, byť skromným dílem, přispěly alespoň k dočasnému přehodnocení dosavadní militantní politiky Spojených států. Také i tyto podpisy posílily hlas „obyčejných“ lidí, který nemohl zůstat nevyslyšen za oceánem. V antikomunistické a antiruské hysterii u nás, o niž se nemálo přičinila zkrachovalá Topolánkova vláda, se staly výrazem nejen občanského protestu, ale též projevem lidské statečnosti i důkazem, že se lze aroganci a zvůli mocných úspěšně bránit.

Jménem obvodního výboru KSČM děkuji všem, kteří svým podpisem k tomu přispěli.

RNDr. Milan Macek, CSc., předseda OV KSČM Praha 2

S byty podváděli přímo na radnici Prahy 2

Jak uvedl před časem deník Právo, radnice Prahy 2 mění způsob, jakým zde pronajímala byty. Obálkovou metodu nahradí dvoukolová dražba. Prvního kola se mohou účastnit jen obyvatelé druhé městské části.

Důvodem změny je zjištění, že přímo v budově úřadu se usídlili podvodníci, kteří hlavně z mimopražských lidí tahali peníze za zprostředkování získání obecního bytu. Podle místostarosty Jiřího Palusky (ODS) se na obálkovou metodu napojily hned tři zprostředkovatelské skupiny. „Některé dokonce operují ve vstupní hale úřadu,“ řekl Paluska.

Člověk, jehož podvodníci přesvědčili, zpravidla za jejich služby podle Palusky zaplatil statisíce až půl miliónu korun. Byt získal díky tomu, že zprostředkovatelé nabídli za standardně vybavený 60metrový byt třeba až třicetitisícové měsíční nájemné, které pak nájemce musel platit.

„Podvodníci získali provizi vlastně za nic,“uvedl Paluska s tím, že se lidé do soutěže o byty mohli hlásit sami. Podle radní Aleksandry Udzenije (ODS) podvodníci lidem namluvili, že se byt buď bude posléze privatizovat, nebo se posléze sníží nájemné, což ovšem nebyla pravda.

Žadatelé o byt navíc přistoupili na nesmyslné cifry, aby ve výběru uspěli. „Policie žádné spojení s úředníky nezjistila,“ poznamenal Paluska a dodal: “Dávám svou politickou kariéru všanc, že jsou v tom úředníci nevinně.“ Praha 2 zatím obálkovou metodou pronajala celkem asi 300 bytů. Třicet procent z nich bylo, podle Palusky, pronajato za nečekaně vysoký nájem.

(Red.)

Na Karláku vládne „Karlák“

Nedá mi to, abych se ke Karlovu náměstí opět nevrátil. Od posledního vzpomínání došlo v jeho prostoru k až dramatickým změnám. Přestali mu vládnout studenti, turisté, důchodci a bezdomovci. Jeho prostor ovládl strach a obavy, které vzbuzují skupinky alkoholiků, narkomanů, pasáků, prostitutek a zlodějů. V posledních dvou měsících sice policie svým neustálým „obtěžováním“, legitimováním apod., poněkud prostor vyčistila, ale jejich centrum se jim díky našim zákonům zlikvidovat nedaří. Podnik „Karlák“, který se formálně z herny, změnou názvu v podstatě nezměnil, zůstává střediskem, kde se dá získat potřebná dávka, kde se prostitutky, které postávají na náměstí, v ulici Resslově, Odborů, Myslíkové a okolí mohou osvěžit, kam se po práci uchylují kapsáři.

Zážitky ze života na Karlově náměstí se někdy skutečně podobají filmovým scénám. Stál jsem vedle paní na křižovatce a čekal u ulice Odborů na zelenou. Paní stojící vedle najednou kdosi strhl z krku zlatý řetízek a prchl do parku. Chytit se ho nepodařilo. Manželka šla večer v osm hodin na podzim z práce a v průjezdu ji najednou zezadu kdosi chytil za krk a přitiskl jí cosi do zad. Do ucha jí začal nervózně šeptat – „dej sem kabelku jinak…“ Silný hlas manželky, vytrénovaný ze školy byl v té chvíli slyšet snad až na faře u sv. Ignáce. Zloděj se vyděsil, ale měl smůlu před domem, kde sídlí „Karlák“, my v tomto objektu totiž bydlíme, mu podrazili nohy dva mladíci a sebrali mu kabelku, kterou se zloději podařilo ještě vytrhnout. Naštěstí to byli dva studenti policejní školy.

Osobních zkušeností má každý z nás podstatně víc. To, že si u nás na dvoře nebo dokonce v domě, píchají svou denní dávku, už pomalu začínáme přehlížet. Jen je slušně požádáme, ať si píchají někde jinde a nenechávají po sobě použité stříkačky. Někteří pokorně slíbí, jiní se jen jaksi zoufale podívají, jiní poprosí, že budou za chvíli hotovi a jsou i tací, kterým se raději vyhnu a ignoruji je. A něco podobného zažívají obyvatelé i ostatních domů.

Jednou v létě při každodenní ranní procházce parkem najednou pohledná, krásně rostlá tmavovláska si stáhla tmavé punčocháče podřepla u keřů a začala močit. Asi za tři dny ráno v prodejně Albert se na mě upřeně zadíval tmavovlasý muž se strhanými rysy a kruhy pod očima. S údivem jsem v jeho tváři poznal rysy té tmavovlásky. Letos v létě jsme s manželkou seděli na lavičce u dětského hřiště a proti nám na otevřeném trávníku začala souložit dvojice. On dole ona na něm. Když se jedna maminka ohradila, co to dělají, ona se jen ohlédla a neustávajíc v pohybech jen řekla „Závidíš, krávo!“ A to nebylo poprvé, kdy jsem tady viděl kopulující dvojice. Nikdy tak bezostyšně. Většinou se tak dělo v hustých křovinách, někdy na lavičce. Asi nejodpudivější pohled byl na bezdomovce.

Jisté sympatie si u mě získali alkoholici. To byla jediná skupina, která se striktně oddělovala od narkomanů. Sedávali u fontánky, v části parku u Alberta. Popíjeli ta nejlacinější piva, krabicové víno, někdy něco ostřejšího, vypadali jako bezdomovci, ale jejich průměrný věk byl snad jen kolem dvacítky. Když došlo pití i peníze, zvedla se slečna a vyžebrala pár korun a zaběhla do Alberta koupit další dávku. Co bylo sympatické, jak si dovedli vychovat psy. Tak oddaná zvířata, ale přitom nezáludná, hravá, která vůbec nevzbuzovala strach. Prostě žila jednotně se smečkou lidí, kteří nebyli agresivní. Až důsledné uplatnění vyhlášky o pití alkoholu na veřejnosti a neustálé dotírání policie je vypudilo.

Svobodná, demokratická společnost otevírá prostor pro lidi podnikavé, kreativní, slušné i neslušné, kteří jsou chráněni zákonem, i ty kteří mají stále své centrum v „Karláku“. Je snad až symbolické, že ti, kteří takové zákony prosadili, mají své pomníčky právě na Karlově náměstí. Na domě č. 18 zde byla letos 17. listopadu odhalena pamětní deska i s bustou bojovníkovi za svobodu a demokracii, obdivovateli Pinocheta, vraha tisíců chilských nevinných obětí, Václavu Bendovi. A aby obrázek Karlova náměstí dnešních dnů byl úplný, vzpomeňme ještě, že v blízkém sousedství této desky, na začátku Žitné ulice, hned u Karláku, existuje noční klub, jehož oficiální název zní, tlumočím to, co asi šokovalo nejen mě, „Prdel“.

lem

Starostka hrozí šéfovi sdružení policií

Podle nedávného článku práva, pohrozila starostka Prahy 2 Jana Černochová (ODS) šéfovi zdejšího občanského sdružení za privatizaci a zlepšení podmínek bydlení Danielu Kůtovi trestním oznámením. Ačkoli ho Černochová k tomu vyzvala, Kůta nevzal zpět svá slova o tom, že zastupitelé a jejich rodiny si mohli pořídit byty za výhodnějších podmínek, než nyní nabízeli oprávněným nájemcům obecních bytů.

„Vážení zastupitelé, vážené zastupitelky, sáhněte si do svědomí a přiznejte si, kdo všechno z vás či vašich rodinných příslušníků měl možnost odkoupit si za výhodných podmínek celé domy, já odpovím za vás, většina,“ řekl na zářijovém zastupitelstvu Prahy 2 Kůta.

Černochová ho několikrát vyzvala, aby dotyčné zastupitele jmenoval, nebo aby se omluvil, Kůta jí ale nevyhověl. Starostka proto totéž napsala do dopisu, jímž mu podle svých slov „dala poslední možnost“. „V případě, že se z Vaší strany nedočkám adekvátní reakce, nezbude mi nic jiného než právní kroky v trestně právní rovině“, napsala nyní Kůtovi Černochová.

Kůta Právu řekl, že se musí poradit o své reakci s právníkem. „Byla to ale obecná formulace“, poznamenal a odkázal na vývoj bytové problematiky po sametové revoluci a po restitucích, kdy asi 90 % domů zůstalo státu. Ten je později bezplatně převedl ve prospěch obcí a bytových družstev, společenství vlastníků jednotek. „Bylo to čerpání jakéhosi daru od státu“, uvedl Kůta s tím, že možnost výhodně získat takový byt měl značný počet lidí. Kůta trvá na tom, že takovou možnost nyní menšina nájemců bytů nemá.

Kvůli roztržce mezi vedením radnice a sdružením v Praze 2 převážně o ceny se zde zatím neobnoví privatizace bytů. Sdružení proto hodlá kandidovat v komunálních volbách a sbírá podpisy, aby se mohlo zaregistrovat. Místostarosta Prahy 2 Jiří Paluska (ODS) to v médiích přirovnal k tunelářství. Místostarosta si přes kritiku stojí za výrokem, že snaha skupiny lidí kandidovat ve volbách s programem, že sama sobě zprivatizuje majetek, představuje „tunel století“.

(Red.)

Od Žitné brány po Dobytčí trh

Ulice, které se tentokrát chceme věnovat, se jmenuje Žitná. Začíná na počátku Vinohrad a končí na Karlově náměstí. Začínala Žitnou branou, končila na Dobytčím trhu. Karel IV. a jeho stavebníci ji ve 14. století naplánovali tak moderně, že, na rozdíl od mnoha ulic Starého města, nebylo třeba po století na jejím směru nic měnit.

Bylo to 30. července 1419. Tehdy v kostele P. Marie Sněžné kázal kněz Jan Želivský proti tehdejším zlořádům. Když skončil shromáždění, lidé se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou a uspořádali procesí, jež jim byla novoměstskými konšely zakázána. Průvod táhl ve směru Dobytčí trh a od něj nahoru ulicí Žitnou ke kostelu sv. Štěpána. Protože tady mu neotevřeli, lidé vylomili dveře a vnikli do kostela a zřejmě i nějaký ten šrám utrpěl zdejší kněz a jeho žáci. Zpět na Dobytčí trh, kde byla Novoměstská radnice, se opět vraceli Žitnou. Tak začala I. pražská defenestrace.

Zapišme si i léta čtyřicátá 19. století. V zahradě domu Žitná 26 býval v té době sešlý zahradní domek. Ten i zahradu v roce 1842 koupil lékař Karel Slavoj Amerling a rozhodl se v ní založit školu pro učitele. Domek zboural a začal na jeho místě stavět několikapatrovou budovu budoucí školy. Za přispění několika přátel a zvláště hraběte Lva Thuna vznikala rychle. Ještě ani nebyla dokončena a začalo v ní vyučování. Pojmenoval ji Budeč. Na paměť staré slovanské školy při románském kostele v Budči. Amerling však přecenil své síly a schopnosti ekonomicky zvládnout úkol. Škola a tím i dobrý záměr skončil. Budova byla prodána, přestavěna na činžovní dům. Amerling kapituloval.

Pak je tu 5. leden 1923. Tehdy se skupina radikálně myslících mladíků rozhodla měnit svět. Zůstalo jen u myšlenek. Ne však u jednoho z nich, který se rozhodl jít do akce sám. Jako zdroj všeho špatného v republice si určil ministra financí Aloise Rašína. Josef Šoupal, chudý jak kostelní myš, myšlením anarchista, se rozhodl všechna zla světa tím napravit. Po několika dnech, kdy sledoval dění kolem domu Žitná číslo 10, kde Rašín bydlel, se konečně odhodlal k útoku. Když chtěl ministr nastoupit do svého auta, vystřelil na něj. Postřelil ho. Přes nejen rychlý lékařský zásah a možnost, aby se u jeho lůžka vystřídali nejlepší pražští lékaři, 18. února téhož roku Rašín zemřel.

Konečně 28. říjen 1939. Po několikahodinových demonstracích se část demonstrujících ocitla na rozhraní Mezibranské a Žitné ulice. Odtud byl nejsnadnější vstup na Václavské náměstí, odkud se snažila demonstranty vytlačit policie a odkud do všech stran směřovaly i německé bojůvky. Právě tady se s demonstranty střetly. Střílelo se. V 18.25 hodin přímý zásah do prsou vystřelený ze zbraně nikdy nenalezeného nacistického aktivisty ukončil život mladého dělníka Otakara Sedláčka. To byla první oběť na cestě k 17. listopadu.

S Žitnou ulicí jsou však spojeny osudy řady českých předních osobností. Kromě těch, o nichž jsme již psali, to byli i ti, kteří navštěvovali zdejší gymnázium, z nichž se zmiňme alespoň o třech - o Aloisu Jiráskovi, Viktoru Dykovi a Jaroslavu Haškovi. První, Jirásek, bydlící v nedaleké dnešní Hálkově ulici, byl zde dokonce jedenáct let profesorem a zdejší pobyt ho inspiroval k napsání Starých pověstí českých, husitské epopeje Proti všem, prvních třech dílů F. L. Věka či divadelních her Vojnarka, Otec, Emigrant. Druhý, Dyk, žák Jiráskův, tady prožil vyšetřování a proces Omladiny. “Vyšetřovalo se bez konce. Vyšetřovalo se, s kým žáci bydlí, a s kým se stýkají, vyšetřovalo se, co si žáci myslí“, napsal později. Třetí, Jaroslav Hašek, taktéž Jiráskův žák, studia však nemohl dokončit. Byl příliš spurný na onu dobu, příliš nevázaný a svobodomilovný a zároveň nemajetný, což byl tehdy naprostý handicap. Proto na čas odešel do učení v perštýnské drogerii pana Kokošky, aby pak absolvoval Obchodní akademii v nedaleké Resslově ulici.

V Žitné ulici žili však i mnozí další čeští velikáni. Denně tu procházeli ulicí a zanechali své stopy. Tak třeba v čísle 14 léta bydlel skladatel Antonín Dvořák a po něm i jeho zeť houslista a skladatel Josef Suk, jenž se oženil s Dvořákovou dcerou Otylkou. V témže domě se narodil sochař Josef Mařatka, Rodinův žák, autor soch Hudba (umístěna v Obecním domě), Pomník padlým (Ústí n. O.), alegorií Stavebnictví, Obilnictví či portrétů A. Dvořáka, H. Kvapilové, A. Slavíčka ad. A bulharský dvorní malíř, Čech Jaroslav Vlašín, klasik bulharského malířství. S číslem 2 je spojeno i jméno profesora MUDr. Emiliana Kaufmanna, který tím, že v roce 1912 věnoval dům ústavu pro hluchoněmé založil vlastně péči o tyto naše postižené spoluobčany.

S číslem 28 pak Tereza Nováková, česká spisovatelka, autorka románů Jiří Šmatlán a Na Librově gruntě. Tady se totiž v roce 1853 narodila. I v době, kdy s manželem žila v Litomyšli na rodná místa nemohla zapomenout a často se k nim vracela ve svých povídkách.

Nezapomeňme ani na plastiky, které vytvořili naši přední umělci, především na domech, kde žily významné osobnosti. Tak například desku na domě, kde se narodila Tereza Nováková vytvořila sochařka Karla Vobišová, Dvořákovu bustu na domě č. 14 zase Otakar Španiel.

Jaroslav Srbek

Do roku 2010 s nadějí v lepší budoucnost

Čas nezastavíme. Není daleko den, kdy zase budeme o rok starší. Snad každý z nás se zamyslí nad tím, co pro něho i pro nás všechny přinesl uplynulý rok dobrého či špatného, čeho bylo víc. Většina občanů České republiky se v posledních dvaceti letech, vzhledem k vítězství celosvětové »demokracie«, setkala s hospodářskou krizí, kterou jsme dosud sice znali z učebnic, ale ani ve snu nás nenapadlo, že si její účinky zažijeme na vlastní kůži. Avšak díky listopadu 1989, kdy měla zvítězit láska a pravda, se nám už podařilo vyzkoušet si téměř všechny »výhody« kapitalistického světa.

Bilance roku 2009 tedy nebude příliš veselá. Přesto jde život dál a nám zbývá naděje, že jednou přece jenom lidé zmoudří, půjdou v hojném počtu, a to už právě v nadcházejícím roce, k volbám, a konečně začnou volit tu skutečně spravedlivou budoucnost.

Všem, kteří se na práci naší strany i na veřejném životě pro všechny občany naší republiky přes všechny překážky podíleli i v tomto roce, chceme za jejich snažení mnohokrát poděkovat.

K nadcházejícím vánočním svátkům přejme každému z nás i celému světu alespoň trochu klidu a spokojenosti a do celého nového roku 2010 hlavně hodně zdraví, radosti, pohody a míru.

Redakce