Zpravodaj Obvodního výboru KSČM Praha 2
číslo 1/2012
V Praze 2 se zakládá nová tradice. Již poněkolikáté se sešli na zdejším náměstí Míru členové KSČM s občany, aby si s nimi vyměnili názory na vážné aktuální politické a sociální problémy. Hosty na tomto setkání byli parlamentní poslanci za KSČM Mgr. Marta Semelová a Ing. Jiří Dolejš, jakož i bezpartijní Doc. Ilona Švihlíková z hnutí Alternativa zdola, které je jedním ze signatářů Spojenectví a práce a solidarity. Jako vždy v minulosti, také nyní bylo setkání zajímavé. I proto, že diskutující měli k dispozici jediný levicový deník u nás – Haló noviny, jenž byl tady nabízen zdarma.
Jeho se týká náš první postřeh. Byly doby, kdy mnozí mladí
lidé neprojevovali o noviny, a levicový deník zvlášť, velký zájem. 
Setkání
ale naznačilo, že teď je tomu jinak. Jako jedna z diskutujících a dobrovolných
kolportérek Haló novin jsem je nabídla mladíkovi stojícím v kroužku svých
vrstevníků. Vzal si je, rozevřel, zatímco ostatní mu, jak se říká, koukali přes
rameno. Netrvalo dlouho a přihlásili se, mohou-li také dostat výtisk. Ozvaly se
i hlasy, že jej vezmou domů rodičům. Na moji otázku, čím se živí nebo co
studují, mi dvaadvacetiletý Karel Helbich s ironickým
úsměvem odpověděl: „Zatím studuji druhý ročník ČVUT. Musím ale podtrhnout slovo
zatím, protože díky připravovanému školnému budu mít co dělat, abych mohl
dostudovat.“ K tomu Karlův kolega Jirka Vohnout
dodal: „Budu konkrétní. Jsem ze Šluknovska. Mám ještě
dva mladší sourozence. Maminka je v invalidním důchodu, táta pracoval v
textilce a od doby, kdy fabrika zkrachovala, dělá každou chvíli něco jiného,
protože u nás je málo práce. Samozřejmě, že příležitostní prací se moc nevydělá
a navíc maminka vydá dost peněz za léky. Proto se doma obrací každá koruna. Já
se snažím brigádami uživit sebe a přilepšit i rodičům a sourozencům. Budu-li
ještě muset platit školné, těžko se udržím na studiích.“
Tato slova poslouchal i jakýsi podivín staršího věku a začal nás okřikovat a vyhánět z náměstí s tím, že Praha 2 je slušný měšťanský obvod a lůza ať táhne třeba na Žižkov, kam vždycky patřila. Chlapci se tomu srdečně zasmáli a poslali ho pryč. Neměl se k tomu, ale když slyšel osud bývalé učitelky Jany Novotné, jež vše sledovala, raději zmizel. Asi se bál slyšet pravdu jako čert kříže. „Víte, já jsem již v důchodu,“ svěřila se paní Novotná. „Celý život jsem učila a nyní můj důchod nedosahuje ani deseti tisíc. Nájem a inkaso mne přijdou skoro na šest tisíc, léky také něco stojí, takže mi na jídlo a všechno ostatní zůstane sto korun na den. Když jsou v domácnosti dva důchodci, ještě nějak přežijí, ale samotnému je velice úzko.“
To zaslechl kolemjdoucí pan Vyvadil, bývalý prodavač v železářství, a navázal na paní Novotnou: „Čemu se paní divíte? Vždyť vláda a většina těch pánů nahoře myslí hlavně na sebe. Chrání kdejakého darebáka a zloděje, protože jsou s nimi spojeny prebendami. Nám káží vodu a sami pijí víno. Snad si to lidi v nadcházejících volbách, nedej bože řádných, ale předčasných, konečně uvědomí a nebudou volit ty prohnané Nečase, Bárty, Kalousky a jim podobné.“
Co k tomu dodat? Snad jen, že tento názor byl na setkání nikoliv ojedinělý, ale převažoval. Svědčily o tom i zaplněné archy podpisy, jimiž občané vyjádřili své STOP premiéru Nečasovi a jeho povedeným kumpánům v současné vládě
–IF-
Pavel Ambrož – náš kandidát do Senátu PČR
Můžete se jako
kandidát do Senátu ČR za KSČM krátce představit svým voličům z Prahy 2?
Po vystudování elektrotechnické průmyslovky jsem 13 let pracoval jako technický kontrolor ve výrobě v ZPA Košíře (Křižík). Po likvidaci úspěšné fabriky novým režimem už dvacátým rokem dávkuji důchody v ČSSZ. Členem komunistické strany jsem od roku 1985, od roku 1990 člen a od roku 2010 předseda OV KSČM Praha 3, členem Pražské rady KSČM od jejího ustavení a členem odborného zázemí Pražské rady KSČM a ÚV KSČM. V letech 1990 až 2002 jsem byl členem Zastupitelstva MČ Praha 3 a v letech 2002 až 2010 členem Zastupitelstva hl. m. Prahy, které zastupuji v radách škol (gymnázium Pražačka a SPŠE v Ječné). Organizuji bezplatnou sociálně právní poradnu při OV KSČM Praha 3.
Za jakou část Prahy budete kandidovat?
Praha je velice zvláštně a pro voliče nepochopitelně rozdělena na senátorské volební obvody. Ten náš č. 26 jde od Hloubětína přes část Hrdlořez, kde jsou především rodinné domky, přes celou městskou část Praha 3 (sídliště, historický Žižkov a Vinohrady) a z Prahy 2 a 10 jej tvoří jen vinohradské části. Dá se říci, že západní hranici obvodu tvoří severojižní magistrála, která zhruba kopíruje bývalé novoměstské hradby.
Jakou máte představu
o své senátorské činnosti, budete-li zvolen?
Předpokládám, že vedení strany bude mít zájem využít mých pracovních zkušeností, takže bych byl požádán o orientaci na sociální věci – především důchodovou oblast. Po 20 letech v komunální politice mám nastřádáno dost záležitostí, které by potřebovaly změny i v zákonných normách. Občané si zvykli obracet se na poslance a senátory i v otázkách osobních nebo místních problémů. Zde mohu využít nejen zkušenosti z práce zastupitelské, ale i z činnosti bezplatné sociálně právní poradny, kterou organizuji při OV KSČM Praha 3.
O co Vám hlavně půjde
v případě Vašeho zvolení?
Senát je zákonodárný orgán, který má svojí činností reagovat na stav ve společnosti a řešit zákonnými normami podmínky pro jeho další vývoj ve prospěch všech občanů. Z toho pro mne vyplývají tyto priority:
• zlepšení mezilidských vztahů, změna životního stylu ve zdravém životním prostředí;
• zajištění kvalitní výchovy a vzdělávání dětí a sociálního zabezpečení jejich opatrovníků;
• sociálně zdravotní a kulturní zabezpečení seniorů; zastavit zvyšování důchodového věku;
• řešení nezaměstnanosti a bezdomovectví; nabídka vzdělávání a práce s bydlením sociálně vyloučeným;
• dostupné veřejné služby;
• zavedení regulačních podmínek pro stanovení nájemného z bytů a stanovení sociálního nájemného v obecních bytech pro potřebné;
• ochrana přírody a přírodních zdrojů;
• ochrana a oprava památek;
• stop vydávání státního majetku církvím; stop privatizaci náboženských nemovitostí církvím – dohodnout jejich společnou správu státem, kraji, obcemi a církvemi;
• prevence a postih kriminality; rovnost občanů před zákonem;
• stažení českých vojáků ze zahraničí; vystoupení ČR z vojenské složky NATO;
• progresivní daně z příjmů, nulová DPH z potravin a léčiv, odstranění stropů plateb sociálního a zdravotního pojištění.
A pokud jde o
postavení občanů v místě bydliště?
Na základě zkušeností získaných za 20 let práce ve funkci zastupitele v Praze navrhuji posílit postavení zastupitelstva vůči radě obce / kraje a dál rozvíjet možnost účasti každého občana na rozhodování samospráv i při tvorbě zákonů, nejen referendem.
–z-
Zúčastnili jsme se počátkem letošního roku jako pozorovatelé
KSČM bydlící v Praze 2 zasedání zastupitelstva této městské části hlavního
města. Projednávalo se kde co. Dotace Židovskému muzeu ve výši asi 96 tisíc Kč,
prodej některých nebytových prostor, vrácení vypůjčeného pozemku magistrátu i prominutí
poplatků a úroků bývalému 
nájemci
bytu. Nás především zaujaly dva projednávané body programu: rozpočet na rok
2012 a účetní odpis pohledávky na položce, jež byla ovšem zasedání utajena.
Pokud jde o rozpočet, je pro letošek vyrovnaný. Avšak proti loňskému roku je o 25 miliónů korun chudší v důsledku nižší dotace od pražského magistrátu, což jako občané „dvojky“ již teď bolestně pociťujeme. Přestože se o rozpočtu na zasedání bouřlivě diskutovalo, nakonec si většina zastupitelů padla kolem krku a tento rozpočet, volky nevolky, schválila. Byli jsme z toho trochu smutní, jak někteří zastupitelé s lehkým srdcem zvedli ruku pro rozpočet, aniž by zohlednili občanské trable, které se v současné hospodářské krizi, na níž mají u nás velkou „zásluhu“ s požehnáním mnohých politiků i nejrůznější „tuneláři,“ den ze dne násobí.
Smutek nás neopustil, i když nám to popravdě řečeno připomínalo jakousi absurdní komedii, ani při projednávání účetního odpisu na zmíněné utajené položce. Tento odpis byl bez problémů schválen. S tím, že bude nadále požadováno, aby utajená položka byla zaplacena. Přitom bylo uloženo finančnímu výboru dohledání a prozkoumání karty pohledávky, jež je, ale také být nemusí, „pečlivě“ založena někde v zaprášeném šanonu od roku 2003. Takže nás oprávněně napadla otázka: věděli vůbec všichni zastupitelé o čem vlastně jednají? My, občané druhého pražského obvodu, kteří jsme projevili zájem o věci veřejné v místě svého bydliště a přišli na zasedání, ne!
- kj
-
Dlouho to vypadalo, že činže až kolem 150 Kč/m2 nemine ani
obecní byty v Praze 2. Nakonec to ale bude něco kolem 90 korun. Až po třech
dalších letech smí (ovšem také vůbec nemusí)činže růst už jen o míru inflace.
Ještě o trochu méně mají platit za obecní byt důchodci a také někteří mladší
sociálně slabší občané. Obec získala byty bezplatně. Tím nižší by tedy měl být
nájem odpovídající reálným nákladům. Avšak v Praze jsou mnohem „horší adresy“,
za něž se platí víc obci. „Férové nájemné“ schválené v Praze 2 uspoří desítky
tisíc ročně i v docela malém bytě. Zásluhu na tom mají hlavně Občané za
spokojené bydlení, o. s. (OSB). Přiznal mu to sám Jiří Paluska,
tehdy ještě 
starosta:
„Já přeci nemohou ignorovat, že vám dala hlas celá pětina voličů.“
OSB je klubíčkem paradoxů, typických pro nové iniciativy. Vzniklo na protest. Na protest proti diskriminaci. Proti diskriminaci těch, kdo by si rádi koupili svůj byt tak, jak to radnice dřív umožnila tisícům jiných rodin. Pod heslem „privatizace“ to žádá občanská koalice, jež není odnoží žádné partajní legitimace. Žádá to od radnice, kde vládne hlavně pravice. Cílem privatizace, jež oloupila i budoucí generace, byl hodokvas zisku z cizí práce. „Privatizace“, požadovaná OSB, se naopak brání lichvářské přesilovce. Vlajkonoš zisku z cizí práce tomu klade obstrukce. Jen co už nájemné nekrotí regulace, radnice řadí zpátečku prohibice. Prodej dalších obecních bytů těm, kdo v nich žijí, připouští jen loudavě a selektivně - a hlavně za mnohem víc, než ještě nedávných pár set tisíc.
Tím víc to i OSB vtáhlo do boje za „férové nájemné“. Zasloužilo se o ně - jak už to v podobných kauzách bývá - i bizarní oklikou. Nižší činže, než jaká hrozila i obecním bytům - a jejich vyšší prodejní cena - mají výrazně zredukovat zájem o jejich koupi. Z OSB vyrostla silná opozice, schopná dnes čelit lichvářské přesilovce, ohrožující první podmínku důstojné existence. Tím větší za to schytala insinuace, že je spolkem sobeckých vyžírek. O to víc si chce teď posvítit na obecní finance - a mazánky v jejich bavlnce.
– ska-
Bylo by asi nošením dříví do lesa zdůrazňovat, že doba je
těžká. Většina z nás to již cítí na vlastní kůži. Ceny letí nahoru, rostou
nájmy, mzdy a důchody „zamrzají.“ 
Mnozí
lidé se takříkajíc jen taktak protloukají. Zvláště pak někteří starší a
osamocení, kteří jsou navíc někdy v této době bezradní, zejména, neslouží-li už
zdravíčko, jak by mělo. Kdo jim pomůže? Kdo se za ně postaví? Kdo jim podá
pomocnou ruku?
Také o tom jsme přemýšleli v naší základní organizaci KSČM, působící na rozhraní Vinohrad a Žižkova, ve spojení s nelidskými podmínkami, které nám již pár let ordinují různí Nečasové, Kalouskové, Vondrové a bůhví, jak se všichni ti „co káží vodu a pijí víno“ jmenují. Ačkoliv nemůžeme dělat zázraky, rozhodli jsme se potřebným lidem, členům i nečlenům KSČM, alespoň v okruhu působnosti naší základní organizace, pomáhat.
Například tím, že jim poradíme, jak mohou získat příspěvky v nouzi, na něž mají ze zákona nárok a o kterých někdy ani nevědí. A jsou-li bezradní s administrativou spojenou se získáním tohoto příspěvku, pomůžeme i s vyplněním příslušného formuláře, jenž, jeli potřeba, zaneseme na úřad. Podaří-li se nám pak dotáhnout věc do zdárného konce, je spokojenost na obou stranách. V naší organizaci hlavně proto, že jsme pomohli konkrétnímu člověku v jeho nouzi a byli jsme s ním solidární nejen slovem, ale i činem, jak nás k tomu též zavazuje členství v KSČM.
-kj-
Společný sekretariát obvodních výborů KSČM Prahy 2 a 5
neposkytuje pouze nezbytné materiální zázemí k politické 
činnosti členů
strany v těchto dvou obvodech hlavního města. Avšak je i centrem zájmové a
rekreační činnosti členů i nečlenů KSČM. Působí zde šachový a turistický klub,
promítají se tady zajímavé filmy z novodobé historie a podobně.
Například u příležitosti MDŽ uspořádal šachový klub turnaj,
jehož se zúčastnilo nejen 36 závodníků z českých tělovýchovných jednot, ale i z
Gruzie,
Ruska a Srbska. Také turistický klub je aktivní a uskutečnil vloni na
podzim výlet do Prokopského údolí a letos do Drážďan a Jizerských hor.
Tím se ale zájmová a rekreační činnost soustředěná kolem obvodního sekretariátu nevyčerpává. O slovo se přihlásil bowlingový klub, který se chystá k účasti v amatérské lize a oddíl malé kopané, soustřeďující mladé fotbalisty ve věku 21 až 23 let. Také se v místnostech sekretariátu připravuje výstava známek a druhý šachový turnaj, tentokrát u příležitosti Dne Haló novin.
A co je důležité zdůraznit? Všem, komunistům i nekomunistům, mladým i starším, kteří mají zájem se k zájmové a rekreační činnosti připojit jsou dveře sekretariátu OV KSČM Prahy 2 a 5 otevřené
Petr Šimůnek
Kamenný potomek vinohradských arén
Hory viničné. Vinohrady. První a druhý název prostoru nad Koňskou branou se ještě v polovině 19. století sestával ze zahrad, šedesáti osmi domů (1843) a sto šedesáti stálých obyvatel. Postupně se však místo měnilo, vinice braly za své a s nimi i překrásné zahrady, místo procházek Pražanů. Přibývaly však hostince, různá zábavní místa a dokonce i arény, kde v létě provozovaly různé společnosti divadlo. V osmdesátých letech se obec, jmenující se už Vinohrady, mohla pochlubit 343 domy a 14 830 obyvateli, aby za několik let sem na centrální náměstí, dnešní Náměstí Míru, jezdila Křižíkova tramvaj. A abychom ještě nějaký údaj připomněli - v roce 1875 byly Vinohrady rozděleny na dvě obce: Vinohrady I (dnešní Žižkov) a Vinohrady, jež čtyři roky poté se staly městem a 7. února 1890 dokonce dostaly městský znak.
Nám dnes ale jde o jediné místo. O Náměstí Míru 7, kde dnes stojí divadlo.
Tady..., ale začněme od začátku. V roce 1885 zde - v místech mezi kostelem sv. Ludmily a dnešním Divadlem Na Vinohradech stávalo velké dřevěné divadlo, nazývané místními "bouda". Dostalo název Divadlo Edenové, v němž měl vystupovat světoznámý hamburský cirkus a zvěřinec Karla Hagenbecka. Šlo o budovu 130 metrů dlouhou, dvacet devět metrů širokou, s portálem čtyřicet jedna metrů širokým a jedenáct metrů vysokým. Když cirkus, mající i slony, odejel, majitel "boudy“, tesařský mistr Matěj Bílek, požádal o souhlas, zda by zde mohl pořádat divadelní představení. Souhlas dostal. A tak se tu hrálo. Většinou bývalo vyprodáno, ač repertoár byl naprosto různorodý. Představoval se zde jednou tanec, podruhé pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků. Také tady vystupovali ohňometači, provozovaly se zde živé obrazy či dokonce se tu uskutečnilo "stínání živého člověka", tedy iluze stínání. Provoz, ač majitel si přál dál pokračovat, musel skončit na jaře roku 1886. A místo? Část ustoupila kostelu sv. Ludmily (1888-1893) a druhá část? Ta ještě neměla určenou svou hlavní náplň.
Radní města, jak se Vinohrady rozrůstaly a stávaly se jedním z největších českých měst (to ještě nebyly součástí Prahy) počátkem 20.století, se rozhodli postavit si také své divadlo. Nebyli troškaři. Když divadlo, tak velké kamenné. Tak to přece navrhoval bývalý ředitel Národního F. A Šubert, jenž v něm viděl už předem protiváhu Národního. Pozvali tedy architekta Aloise Jana Čenského, aby připravil projekt. Jeho průčelní pylony pak byly svěřeny Mil. Havlíčkovi (sochy Statečnosti s mečem a Pravdy se zrcadlem, alegorie Tragédie, Baletu, Opery a Komedie na terase 2. poschodí sochaři B. Kafkovi). To ovšem nebylo všechno. I vnitřek museli udělat přední čeští umělci - nástropní malba Hold umění pochází od Fr. Urbana, opona od Vlad. Županského, sochařská výzdoba proscenia od Ant. Máry, plastiky ve foyer od Ant. Poppa ml.
V roce 1907 po dvouleté stavbě, i na prostorách zmíněné boudy, vyrostlo nové secesní divadlo, které mohlo konkurovat Národnímu, Stavovskému a Německému (dnes Státní opera) a mohlo se zde začít hrát.
Prvním představením byla Vrchlického hra Godiva, jíž režíroval F. A. Šubert a výpravy se ujal Adolf Wenig. Měla úspěch, i když dnes tuto Vrchlického hru těžko
nalezneme na repertoáru nějakého českého divadla. Zpočátku, ředitelem se stal
právě Šubert, mělo Vinohradské 
nejen činohru, ale operu a operetu (poslední dva
soubory skončily v roce 1919). Šubert však brzy musel odejít. Důvod byl prostý.
Zájezd do Vídně, umělecky úspěšný, nebyl úspěšný finančně. Šest představení pro
vídeňské Čechy bylo sice vyprodáno, ale na zájezd bylo nutné doplácet.
Družstvo, které divadlo spravovalo a jemuž šlo především o zisk, se proto
rozhodlo ředitele odvolat. Odvolalo ho přesto, že soubor se za Šuberta
postavil. Novým šéfem se stal dramatik Václav Štech.
Neměl úroveň Šubrta, přesto dokázal na scénu přivést Hauptmannovy
Tkalce, které měly veliký úspěch. Spíše však by se mělo říci, že nebýt
dramaturga Jaroslava Kampra by se tak nestalo.
Výraznou změnu do divadla přinesli až noví šéfové činohry a opery - K. H. Hilar a Ot. Ostrčil. Díky jim se "vinohradské divadlo" stalo centrem divadelního dění v celé Praze. Připomeňme si, že za jejich éry zde diváci mohli spatřit např. úspěšné nastudování Dykova Zmoudřeni dona Quijota s Václavem Vydrou a Bohušem Zakopalem (don Quijot a Sancho Panza). V souboru tehdy začali působit takoví herci jako byli kromě jmenovaných Bedřich Karen, Zdeňka Baldová, Anna Iblová a další. Za první světové války divadlo nastudovalo Fidlovačku, jejíž píseň Kde domov můj začalo obecenstvo zpívat spolu se slepým Marešem.
Přeskočme do roku 1921. Tehdy se režisérem divadla na sedm let stal Jaroslav Kvapil, jedno z největších divadelních jmen naší historie, a o dva roky později po dvě léta dramaturgem dokonce Karel Čapek. Připomeňme i další velké režiséry - Jan Bor a Jiří Frejka. Divadlo mělo dokonce své kmenové autory - Fráňu Šrámka a Františka Langra, po válce i Hubače a Pavlíčka.
V roce 1941 bylo divadlo nacisty zavřeno, v únoru 1945 při známém bombardování Prahy anglo-americkými letci vážně poškozeno. V padesátých letech se na čas proměnilo v Divadlo československé armády, aby se ale vrátilo ke svému původnímu jménu. V dobách před listopadem představilo divadlo stovky her. Byly mezi nimi Andersonovo Vím, že nic nevím, v němž hlavní úlohy hráli Petr Haničinec a Vlasta Chramostová, Boltova Ať žije královna (Jana Štěpánková a Jiřina Jirásková), Bulgakovův Mistr a Markéta (Jan Hartl a Hana Maciuchová), Carballidův Hodinář z Córdoby (Milan Klásek), Millerův Hon na čarodějnice (Josef Bláha, Světla Svozilová), Čapkův Loupežník (Jaromír Hanzlík, Daniela Kolářová), Čapkův R. U. R. (Radoslav Brzobohatý), Čepurinovi Stalingradci (Ota Sklenčka, Otomar Korbelář, Vladimír Šmeral), Dostojevského Zločin a trest(Miroslav Vladyka, Svatopluk Skopal), Pluhařovo Opustíš-li mne (Jiří Plachý, Rudolf Jelínek, Ludmila Vostrčilová), Daňkovo Jak snadné je vládnout (Viktor Preiss), Shawova Brooklinská idyla (Vlastimil Brodský), Dykův Krysař (Martin Stropnický), Fixové Krajnice báječných cest (Zdeněk Řehoř), Hikmetova Legenda o lásce (Jaroslav Satoranský, Jiřina Švorcová), Goldoniho Starý bručoun Todero (Jaroslav Moučka, Jiří Pleskot), Mollierův Lakomec (Miloš Kopecký), Gorkého Letní hosté (Otakar Brousek), Haškův Švejk (Václav Sloup), Hubačův Dům na nebesích (Jiřina Bohdalová), Ibsenova Nora (Ilja Prachař, Gabriela Vránová), Jeffersova Medea (Iva Janžurová), Otčenáškova Vila Hedvika (Karolina Slunéčková) Procházkovy Ohně na horách (Vlastimil Fišar, Bedřich Prokoš), Roseovo Dvanáct rozhněvaných (František Hanus, Karel Houska, Antonín Hardt, Vladimír Hlavatý)... Hrály se hry nejpřednějších dramatiků - Shakespeara, Shawa, Gorkého, Tyla, Jiráska, Čechova, Rostanda a dalších. Hráli zde, kromě jmenovaných, i Vladimír Dlouhý, Ladislav Frej, Hugo Haas, Antonie Hegerlíková, Gustav Hilmar, Jana Hlaváčová, Vladimír Hlavatý, Rudolf Hrušínský, Bedřich Karen, František Kreuzmann, Jaroslav Marvan, Dana Medřická, Miroslav Moravec, Miloš Nedbal, Gustav Nezval, Míla Pačová, Ladislav Potměšil, Bedřich Prokoš, Marie Rosůlková, Martin Růžek, Čestmír Řanda, Vladimír Řepa, Anna Sedláčková, Olga Scheinpflugová, František Smolík, Zdeněk Štěpánek, Jan Teplý, Jiří Vala, Marta Vančurová, Bedřich Veverka, František Vnouček, Václav Voska, Jaroslav Vojta, Bedřich Vrbský, Václav Vydra st., Václav Vydra nejml. aj.
Režírovali je nejpřednější čeští režiséři jako byli Jaroslav Dudek, Karel Jernek, Jan Kačer, František Laurin, Jiří Menzel, Zdeněk Míka, Kuboš Pistorius, Jiří Plachý, Jaromír Pleskot, Aleš Podhorský, Alfréd Radok, Stanislav Remunda, František Salzer, Jan Škoda, Jan Zelenka a další. Nezapomeňme také, že herečkou Vinohradského divadla byla i Anna Letenská, kterou nacisté poslali na smrt.
Dostáváme se k dnešku. V repertoáru je třináct her. Klasické i moderní. Vedle Cyrana Brouk v hlavě, vedle Tartuffa Donaha!, vedle Marie Stuartovny Jistě, pane ministře... nejde však o repertoár. Ten si každý může zjistit na programech. Jde o to, co se s divadlem děje. Příchod nového ředitele Tomáše Töpfera, zahýbal nejen osazenstvem. Sice jeho definitivní nástup je stanoven na 1. září, ale již dnes se rozhodl připravovat změny. Dokázal však už dnes zastavit přípravu na inscenaci Amadea napsaného podle slavného filmu. Důvodem bylo pověření nastudováním režiséra Vladimíra Morávka. V důsledku toho odchází ze souboru Martin Stropnický a Ladislav Frej. Odchod zvažují Veronika Žilková, Jan Šťastný i jiní umělci. Další zásahy do souboru a repertoáru divadla na sebe zřejmě dlouho nenechají čekat. Soubor znejistěl a veřejnost také.
Jaroslav SRBEK