Zpravodaj číslo 2/2017 (listopad 2017) - Obvodní výbor KSČM Praha 2
Hlavní nabídka:
- Domovská stránka
- OV KSČM
- Z usnesení OV
- Volby
- 100 let strany
- Nástěnka
- Zpravodaj OV
Zpravodaj číslo 2/2017 (listopad 2017)
Prohra nebo vítězství?
Krokodýlí slzy stékají po stěnách sekretariátů stran, které neuspěly minulý týden ve volbách. Proč však ty slzy? Alespoň ve straně, v rámci níž publikuji své názory, abych nemluvil za jiné. Nejde zde vlastně o vítězství? O možnost odvážněji a otevřeněji než dosud vykročit na cestu k překonání více než tisíciletého rozporu mezi pánem a kmánem, jak jej kdysi vyjádřil jeden z velkých německých filozofů G. W. F. Hegel? Toto vykročení, a to i v naší okresní organizaci, je teď obohaceno o historií prověřený poznatek k nezaplacení. Uvedl jej jiný z velkých německých myslitelů, když ve svém známém díle Teze o Feuerbachovi napsal cosi o tom, že nestačí svět pouze vykládat.
(Převzato z facebookové stránky OV KSČM Praha 2)
-
Jak jsme volili v Praze 2
Co mají radní z Prahy 2 za lubem?
Před časem jsem se v novinách dočetl, že se v Praze 2 budou instalovat dobíjecí stanice pro elektromobily a sloupy veřejného osvětlení s bezpečnostním systémem. Jako občana „Dvojky“ mě to zaujalo a chtěl jsem vědět víc. Kde jinde bych se měl lépe informovat než u „kováře“, že? Proto jsem si opatřil veškeré dostupné materiály ze Zastupitelstva MČ Praha 2, leč zbytečně. Po dobíjecích stanicích v nich ani vidu, ani slechu. Moji zvědavost posléze ukojil jeden z radních. Avšak stále mi nejde do hlavy, proč tak závažná a jistě záslužná věc je řešena za zády místní samosprávy, potažmo tedy nás občanů a také voličů? Co mají radní, pod taktovkou ODS, tentokrát za lubem?
(Převzato z facebookové stránky OV KSČM Praha 2)
-
Dvoje nebo troje Vinohrady?
Dostala se mi do rukou mapa Prahy. „Seznamte se: Vinohrady – La dolce vita pražské smetánky“, přečetla jsem si na jejím rubu s úžasem v očích a s pýchou, jaké to mám štěstí zde od jednoho roku bydlet. Nápis je pěkně „vyvedený“ na pozadí obkladů stanic metra trasy A náměstí Míru. Můj tatínek těm boulím říkal prsa a antiprsa, ale mapa mne poprvé poučila: „Reliéfní obklady metra patří k pražským designovým ikonám.“
Poté následovalo další poučení: „Tato rezidenční čtvrť má všechno: elegantní architekturu, skvělé restaurace a kavárny, kulturní stánky i zeleň – a přitom je jen pár minut od historického centra. Zdobné secesní fasády a ulice lemované vzrostlými stromy lehce připomínají Paříž, přičemž kvalita místních kaváren se s ní směle může rovnat – i proto jsou Vinohrady velmi vyhledávanou adresou. Představíme vám okolí náměstí Míru, pomyslného středobodu této čtvrti. Dnešní podoba Vinohrad vznikla na přelomu 19. a 20. století, kdy se do zdejších nově vybudovaných činžovních domů a vil stěhovali hlavně lidé z vyšší střední vrstvy včetně oceňovaných umělců, jakými byli třeba bratři Čapkové, či sochař Ladislav Šaloun…“
A poučení další: „Vinohrady žijí příjemným rezidenčním životem. Mezi starousedlíky, jejichž rodiny tu bydlí už několikátou generaci, se přistěhovali mladí bohémové i pestrá směs cizinců z celého světa. Každou chvíli se zde otevírá další kavárna, bistro nebo restaurace. Náměstí Míru samotné pak oživuje venkovní piáno v celoročním provozu či nedaleký Poesiomat, jakýsi ‚jukebox na poezii‘ s nahrávkami autorských přednesů české a americké poezie. Vypadá jako hlásná trouba ve tvaru obráceného písmene J – je zároveň skulpturou i funkčním zařízením.“
Doporučené podniky jsou: Copffee Room, La Bohéme Café, Monolok cafe, Momoichi Coffetearia, If Café, Lazy Eye, Dish, Las Adelitas, Bruxx, trochu skromněji se vyjímá Zmrzlinář, Pavilon, Sokolovna, U Bulínů…
Pamatuji tu „obyčejné“ starousedlíky, kteří chodili k mlékaři ve Varšavské ulici a to mléko se nalévalo z konví, anebo do pekařství na Francouzské, do Nápojky, do bufetu Valdek nebo k Hulatům, pamatuji devadesátiletou paní Dvorskou, kterou na refýži porazilo auto a mluvilo se o tom léta, pamatuji svého prvního opilce, pana Ditrta – dnes by z něj byl uznávaný bohém, lidového vynálezce Nováka v nejvyšším patře našeho domu, který vymyslel kladku na vytahování uhlí ze sklepa až do nejvyššího patra, pamatuji děti, které se spolu se mnou učily hrát v hudebních kursech bývalého ÚKDŽ, a hráli jsme na nástrojích, na které nemohlo venku pršet, a četli jsme knížky i té americké poezie, které nás zas až tak neuchvátily, pamatuji tu i cizince – někdy v sedmdesátém zpíval v Grébovce sbor až z New Yorku a já jsem se klidně bavila rukama nohama s jednou jeho členkou, pamatuji kina, která už nejsou, restaurace… Restaurace Na Kozačce připomíná po rekonstrukci chladnou šedou krabici – jakousi kancelář vysokých cen. Restaurace U Jirásků s krásnými malbami uvnitř na stěnách končí – i s malbami, které se nedávno otloukly, protože tu „bude Café bar“… Zbytek smutných štamgastů chodí posedět do Chodské – jak dlouho ještě?
Vlastně sem do tohohle Montmártru – s ubohým platem a s pár vydanými knížkami – ani nepatřím. Jsem tu jen omylem, stejně jako hrstka dalších obyvatel, obyvatel neumělců, nebohémů, necizinců. A za hranicemi naší čtvrti žije kdo?
(LUK č. 7/2017)
-